|
Kontakt:
Foto měsíce |
 | |||
|
Standard plemene SKOTSKÝ JELENÍ PES s komentářem VI. částPohyb Lehký, živý a jistý s dlouhým ladným krokem. Anglický komentář: Pro lehký a živý pohyb musí být pes v dobré kondici, dobře osvalený a s dobrou pohyblivostí všech kloubů. Aby byl krok jistý, musí mít pes dobrou celkovou stavbu těla. Kombinace těchto tří předpokladů zajistí, že pohyb psa bude v souladu se standardem a bude na něj pěkný pohled. Naneštěstí takoví psi nejsou často vidět. Zdravý a jistý pohyb by měl být, doufejme, znakem všech top vítězů a pes v dobré kondici by měl být také dostatečně aktivní. Je jasné, že to co většinou chybí je lehkost pohybu, ta by měla vycházet z dobré stavby a osvalení především zadní části těla. Americký komentář: Lehkost, aktivita a jistota jsou hlavními „body důležitosti.“ Pohyb by měl být lehký a neúnavný, měkce dopadající se zadním pohonem. Přední část těla se dobře hýbe pod hlavou, je v kontaktu se zemí a šetří tak energii při dopadu na zem. Velký pes se správným pohybem a s dlouhými kroky by měl mít charakteristickou lehkost. Neplést si s vysokým – hackney chodem, vázaným pohybem, protáčením nadprstí a jinými špatnými druhy pohybu. Studie pohybu deerhounda obr. č.1 
 Studie pohybu deerhounda obr č. 2.    Studie pohybu deerhounda obr. č.3   
 
Srst Dostatečně osrstěný ale ne neupraveně zarostlý (!!). Zvlněná a měkká (jako ovčí) srst je nepřípustná. Správná srst by měla být hustá, dobře krycí, střapatá, na omak drsná nebo tvrdá. Srst na trupu a krku má být drsná a pružná, asi 7 až 10 cm dlouhá; na hlavě, hrudníku a břiše mnohem měkčí. S lehkými praporci na vnitřní straně předních a zadních končetin. Anglický komentář: Starý standard udává zvlněnou srst spíše jako špatnou než nepřípustnou a zahrnuje ji mezi vady. V praxi často pes s touto vadou srsti má naopak vyjímečně dobrou přední část těla a byl by schopen vykonávat svoji práci bez zvláštních problémů. Ale jejich chov je mnohem složitější, protože vyžadují mnohem větší údržbu a péči o srst. V dnešní době nejsou tito psi příliš často vidět ve výstavních kruzích. Nejčastější vadou srsti, která se v současné době vyskytuje je vypadaná nebo přetrimovaná srst. Odstranění dlouhé jemné srsti z uší, aby bylo vidět jemné černé uši pokryté „myším kožíškem“ nebo odstranění dlouhých chlupů okolo tlapek je přípustné a většina psů, kteří již dospěli musí být tímto způsobem upravována, ale jakékoliv jiné úpravy, i když jsou přijatelné a žádoucí, nesmí být nikdy zjevně vidět !! V podstatě všemi těmito zásahy se snažíme pouze zvýraznit dokonalé linie deerhoundího těla ( úprava srsti na předkolenní řase apod.) Délka srsti je specifická, stejně jako jemné praporce na nohách, a není možné, aby měl pes drsnou střapatou srst, když je protrhaná nebo ostříhaná. Deerhound, je-li čistý a upravený, by měl vždy vypadat přirozeně a drsně. Americký komentář: Zralá srst by měla být 3 – 4 palce dlouhá, drsná, hrubá a soudržná. Měla by být lesklá a zdravá. Vlnitá srst je špatná. Srst složená z hebkých a hrubých chlupů je přijatelná, pokud je hrubých více než hebkých (middle coat) a délka je přijatelná. Péče má být minimální, aby se zachoval přirozený vzhled psa ! Uši jsou někdy otrimované. Uvážené pročesání resp. proředění srsti v oblasti temene, hřívy a tlapek je přijatelné. Neměly by tu být nikdy znatelné známky stříhání, trimování a trhání. Britští šampioni s různými typy srsti, vše naprosto v rámci standardu     Barva Tmavá modrošedá, tmavší a světlejší šedá nebo žíhaná a žlutá, červeně písková nebo červenohnědá s černými odznaky (black points). Bílé odznaky na hrudi, na prstech a na špičce ocasu jsou dovolené, i když čím méně bílé tím lépe, vzhledem k tomu, že se jedná o jednobarevného psa. Bílé znaky na hlavě nebo bílý límec jsou nepřijatelné. Anglický komentář: Pouze jednou jsem měla štěně, které nemělo žádný bílý znak, a zaznamenala jsem ve výstavních kruzích pouze jednoho jiného psa, který také neměl žádné bílé znaky. Domnívám se tedy, že je slušné říct, že velká většina deerhoundů má bílé znaky. Z důvodů, které jsem uvedla již dříve, myslím si, že je nejlepší mít co nejméně bílé na tlapkách, ačkoliv u tmavého psa s dobře stavěnou tlapkou může bílá vypadat atraktivně, a v podstatě by mi u jinak dobrého psa nevadila. Bílá skvrna na hrudi nemá rozhodně žádný vliv na její kapacitu při práci. Příliš velké bíle skvrny (rozpínající se nahoru po noze nebo od hrudi až k bradě) jsem viděla pouze v zahraničí, ne u nás (ve Velké Británii – pozn. překladatele). To může být důsledkem toho, že starý standard říkal, že by se mělo usilovat o odstranění bílých znaků, a v minulosti bylo obvyklé, že zodpovědní chovatelé vyřazovali z velkých vrhů nejdříve malé psy a hned následně ty s nejvíce bílými znaky. Možná, že kdyby nebylo vyvíjeno toto úsilí tj. snížit množství bílých znaků, dnes by se jejich množství zvýšilo, neboť, a to je zajímavé je to obvyklé u chovů udržovaných po tolik generací čistých. Americký komentář: Dnešní deerhoundi jsou v odstínech šedé od skoro černé po skoro stříbřitou. Skvrny jsou v odstínech šedé. Žádná barva není preferovaná. Zrzavé, žlutohnědé, žlutavé, namodralé zbarvení a variety s černou maskou už vymizely. Zůstaly ve standardu a jsou přijímány, kdekoli se objeví. Někteří deerhoundi mají bílé skvrny na hrudi, tlapkách anebo ocasu a to je v malé míře přijatelné. I když bílý límec ještě nebyl viděn, může být považován za vadu. Velikost Psi: minimální žádoucí výška v kohoutku 76 cm (30 palců). Hmotnost okolo 45,5 kg (100 liber). Feny: minimální žádoucí výška v kohoutku 71 cm (28 palců). Hmotnost okolo 36,5 kg (80 liber). Anglický komentář: Když byl stanovován původní standard, minimální výška v kohoutku byla 28 palců pro psy a 26 palců pro feny. Na dnešní výšku byly zvýšeny limity v roce 1948. Hmotnost byla původně 85 až 105 liber u psů a 65 až 80 liber u fen. To znamenalo, že největší fena nebyla nikdy větší než nejmenší pes, a rozdíl ve velikosti mezi pohlavími byl mnohem markantnější než u většiny, ne-li u všech plemen. Tento rozdíl už je v dnešní době ztracen a je výrazná tendence věřit, že čím větší tím lepší, což ale není vždy to pravé. Avšak fena na dolní hranici standardu vypadá ve výstavním kruhu malá. Větší pes téměř vždy snáz upoutá pozornost než menší, který je však také vyrovnaný, zdravý a výborné kvality. Je důležité věnovat také pozornost velikosti psů, neboť, ačkoliv velký pes je působivý, přílišná velikost může snižovat rychlost zvířete při běhu do kopce a jeho hbitost při jeho původním zaměstnání, a to nesmíme nikdy pouštět ze zřetele! Americký komentář: Bod „co největší s dobrou kvalitou“ je velmi důležitý. Zmiňuje se o vyváženosti i výšce. Deerhound, který se vymyká standardu výšky/váhy, musí být symetrický a ne obyčejný. Správný deerhound by měl být o něco delší než vyšší. Neměl by se jevit jako čtverec. I když je to chrt, hloubka hrudi a proporce těla o něco delší než širší nebudí dojem upjatosti. I když deerhoundi mají podstatné množství kostí a svalů, příliš velcí psi nebudou schopni pracovat tak, jak by měli, stejně jako postrádají něco z obratnosti a rychlosti. Podobně i příliš hubení psi, kterým chybí dech, nebo mají příliš velký nebo příliš malý poměr nohy k tělu, nebudou schopni složit jelena v těžkém terénu. Pohlaví by mělo být zjevné, psi s výborným osvalením a mohutností a feny nádech ženskosti a něžnosti. Vady Jakákoliv odchylka od předchozích bodů by měla být považována za vadu a vážnost s jakou bude na tuto vadu pohlíženo by měla být v jasné závislosti na jejím stupni. Anglický komentář: Starý standard přímo vyjmenovává vady: „Tlusté ucho visící ploše u hlavy, nebo osrstěné těžkou dlouhou srstí. Zakřivený nebo kroužkující ocas. Světlé oko. Rovný hřbet. Kravská hlezna, slabé spěnky, strmé úhlení kolena, rozevřené tlapky, zvlněná jemná srst (jako ovčí), zatížená a rovná ramena, bílé znaky.“ Americký komentář: Bílá lysina na hlavě, bílý límec kolem krku. Poznámka Psi musí mít zjevně obě normálně vyvinutá varlata plně sestoupená do šourku. Abych pomohla dalšímu snadnějšímu hodnocení plemene, uvádím zde přehled charakteristických znaků setříděný podle jejich důležitosti: Charakteristické znaky deerhoundů
Standard a přehled charakteristických znaků, naučí-li se je a bude-li je aplikovat, by měly vážnému nadšenci pro toto plemeno poskytnout jasný obrázek typického deerhounda. Cílem je ujistit se, že chov pokračuje tak, aby se psi co nejvíce přibližovali ideálu, aniž bychom pouštěli ze zřetele jejich původní využití a také požadavky, které jsou na ně kladeny dnes, jako na naše přátele. Každý z nás vidí dokonalého deerhounda jinak, měli bychom se však snažit nepodléhat posedlosti pouze jedním znakem ke škodě ostatních nebo na ostatní charakteristické znaky přestat dbát úplně. I když bychom chtěli některou přednost dovést k dokonalosti, stále by měl být naplněn standard. Přehánění není přínosem. Závěrem: Perfektní, ideální, bezchybný pes se dosud nenarodil a nedá se očekávat, že by tomu tak někdy bylo (alespoň ne přirozenými metodami), ale to nás nemůže zastavit v tom, abychom se toho stále nepokoušeli chovem dosáhnout. Fotografie a obrázky převzaty ze semináře pro rozhodčí září 2006, díky patří paní Glenis Peach, paní Sue Finnet, panu Hectoru Heathcote, pánům Koertu Hesselingovi a Lammertu Stokerovi. |
|||
