27.04.2012

---

Do Chlumce nad Cidlinou na coursing jsme vyrazili bez Hanky v pěti – Molly, Carrie, Asi, já… a pochopitelně skřítek Belinka nesměla chybět. Měla jsem dcela obavy, jak to zvládnu  . Přijeli jsme na místo mezi prvnímí a tak jsme si užili v klidu vycházku na volno v lese. Deerhoundi se divili, že na coursing jedou se mnou, ale jejich oblíbenou zábavu jim to nemohlo zkazit.

Nebylo technicky možné, abych pouštěla v jednom běhu dva naše závodníky naráz a tak mi pomáhala Vladěna Hradecká s Molly, které bylo úplně jedno kdo ji pustí, hlavně když ji pustí! Jemnější Carrie jsem pouštěla sama. Přátelé deerhoundáři Richteriovi měli plné ruce práce s malým Dikouškem a Quidem. Moly běžela první běh s Carrie a Carrie jí viditelně i na trati ustupovala – prostě šéfová je šéfová všude, navíc Carrie byla chvilinku po hárání…obě ale doběhly až do cíle a to bylo hlavní. Asi vymyslel na přehledné louce svou oblíbenou strategii „jak se nepřetrhnout a přitom střapec utrhnout“ a několikrát mu to hezky vyšlo, že obsluha navijáku musela rychle utéct se střapcem, na který útočil přímo, no a v cíli byl první, jak jinak. Quido poctivě trať oběhnul. Pak jsme udělali delší deerhoundí vycházku, deerhoundi šli spát do svého auta a my jsme šli na jídlo. Všichni tu byli velice příjemní a tak jsme s Richterovými sem do chlumce domluvili naši podzimní klubovku CDC. Zaujal nás hlavně obrovský a pevný party stan venku na louce – co kdyby pršelo ??

Před druhým během jsem na chvíli usnula, vzbudila mě až Hanka Richterová. Honem jsem všechny psy oblékla a vyšli jsme z auta. Na neštěstí jsme si nevšimla zavírajících se dveří, když v tom Asi zakňučel a prudce sebou trhnul. Špička ocásku byla skřípnutá do dveří auta a jak sebou Asi trhnul, aby si ocásek osvobodil, strhl si chlupy a na ocásku byla dlouhá rána. A tak šel chudinka na start s velkou vatovou koulí obtočenou barevným obinadlerm na špičce ocásku. To mu ale chuť na běhání nijak nevzalo a krásně trať oběhl. Aby nebylo všemu konec, Carrie mi při svém startu přetrhla řetízek na krku a jeden z přívěsků zmizel nenávratně v trávě…ale i Carrie krásně běžela a tak jsme po prochození spěchali do auta, kde jsem Asimu ocásek pěkně ošetřila a úhledně zavázala. Byla jsem asi víc nešťatstná než on. Ocásek se bude se určitě dlouho hojit, ale naštěstí rána byla čistá, kost v pořádku a špička ocásku pěkně teplá až do konce, kde zůstala srst neporušená. Navíc s podobným druhem úrazů už mám bohatou praxi a Asi je strašně hodný pacient. Honem jsem ještě spěchala mu koupit sušené maso jako „bolestné“. Moje projevy lítosti vznešeně přijímal a Carrie s Molly byly rády, že se v autě najednou objevilo tolik psích dobrůtek, o které ani ony nebyly ošizené.

Domů jsme jeli spokojení – nominační běhy si všichni splnili a tak můžou vyrazit na Mistrovství Evropy do Maďarska. Coursing byl dobře organizovaný a v pěkném prostředí, rádi na závody těchto pořadatelů zase pojedeme.