Za deerhoundy do Anglie

Každoročně jsem sledovala výsledky klubové výstavy deerhoundů v Anglii na jejich internetových stránkách, prohlížela fotografie vítězů a toužila být někdy při tom. Vyprávění přátel, kteří výstavu navštívili bylo sice pěkné, ale stejně jsem si říkala, že nejlepší by to bylo vidět všechno na vlastní oči. Na jaře 2006 se mi tenhle sen splnil.

Od února přicházely dotazy mých zahraničních přátel a e-maily typu: „Jedeš letos na klubovku do Anglie?“ Odpovídala jsem slušně, že nevím, ale v duchu jim všem strašně záviděla. Cesta na jediný den do Anglie není totiž zrovna levná záležitost. Pak jsem si ale na mapě našla místo konání Maidstone, jen kousíček od Londýna a Doveru a rozhodla jsem se, že to by v tom byl čert, abych se tam nějak nedostala. Uvažovala jsem nejdřív jet autobusem Student Agency z Brna do Londýna, to ovšem znamenalo cestovat dál vlakem do Maidstone a taxikem na místo konání. Pak jsem ale dostala spásný nápad a otázala se svých přátel v Belgii, jak tam jedou oni? Odpověď zněla : autem do Calais pak lodí do Doveru a odtud už to máme jen slabou hodinku na místo konání. Druhý můj dotaz byl už konkrétnější – „Neměli byste náhodou v autě pro mě volné místo ?“ Odpověď : „Ano, i dvě.“ Zpečetila na tři dny můj osud i osud mé dcery. Vím, že jet 1100 km do Belgie, odtud po dvouhodinovém spánku do Anglie, celý den se pohybovat pouze po psí výstavě a hned večer zase zpět do Belgie, pak po čtyřech hodinách spánku domů, pochopitelně přes Holandsko, kde jsem musela pohladit svá dospělá štěňata, přivézt jim české piškoty, pohladit mladičkého syna Aimee,….to vše byl velmi bláznivý nápad, ale tak už to mezi pejskaři chodí. Takže jsme v pátek odpoledne 31.3.2006 nasedly s dcerou do auta a vyrazily směrem na západ. Po půlnoci jsme dorazili do rodiště našeho deeřího benjaminka Draggiho, belgického Mol, k našim přátelům Paulovi a Ritě Verstappenovým, u kterých už nás čekal Lammert Stoker z Holandska. O půl třetí ráno jsme všichni společně pokračovali dál do Anglie. Celník v Calais se sice trošku divil, když jsme mu podali do okénka pasy naší „mezinárodní výpravy“, ale nic neříkal. Na lodi to pěkně houpalo a o půl deváté jsme už vyjížděli na anglické pobřeží.

Klubová výstava se konala v okolí hotelu, obklopeném golfovým hřištěm. V přízemí hotelu byly stánky s nejrůznějšími obrázky deerhoundů, kopiemi historických rytin, knihami o deerhoundech, starými klubovými časopisy, speciálními vodítky, obojky apod. Vše pro nás v poněkud vyšších cenových relacích. Přesto jsme neodolali a dovezli knihu, která nám dosud v naší sbírce chyběla a také několik starších čísel anglického klubového zpravodaje, které jsme vyměnili za naši Ročenku.

Výstavní kruh byl venku na malém oploceném tenisovém dvorci s betonovým povrchem, přestože všude kolem byly nádherné anglické trávníky. Stolek rozhodčích nebyl ničím chráněn, ale ani drobné dešťové přeháňky a velmi studený vítr nebral nikomu chuť k další práci. Rozhodčími na klubové výstavě byli zasloužilí členové klubu a dlouholetí chovatelé. Psy posuzovala dopoledne paní Nell Wilson, feny odpoledne pan Blaze Harris. Oba si této pocty tj. posuzovat anglické odchovy na klubové výstavě velmi považovali. BOB stanovila potom tříčlenná komise, kdy se k oběma rozhodčím připojila paní A. Birrell, která v neděli posuzovala „pouze“ soutěže jako byly páry, chovatelské skupiny atd. Tím byla zaručena určitá objektivita celého rozhodování. Zatím co u paní rozhodčí N. Wilson, která posuzovala dopoledne psy se nám nedařilo odhadnout, kdo se stane vítězem které třídy, co u psů považuje za největší přednosti – zda mohutnost nebo naopak jemnou eleganci, ve fenách nám již po stanovení pořadí ve dvou třídách bylo jasné, že pan rozhodčí Harris upřednostňuje na prvním místě typický elegantní deeří pohyb, dále dlouhý krk, jemnou hlavu správného výrazu a dokonalou siluetu horní i spodní linie. Oba rozhodčí bez rozdílu si každého jednotlivého psa nejdříve důkladně prohmatali. Protože se žádné posudky nepsaly, pan rozhodčí si své poznatky diktoval do svého malého diktafonu. V každé třídě bylo zadáno 5 prvních míst v pořadí a všech vybraných pět zvířat obdrželo malé barevné kokardy. Známky, na které jsme zvyklí u nás doma se nezadávaly, poháry nedávaly a přesto to nikomu nevadilo a všichni si výstavu výborně užívali. Co se nám moc líbilo byla skutečnost, že když rozhodčí vybral svých pět finalistů, diváci odcházejícím vždycky zatleskali. Kousek od výstavního kruhu byl „kruh přípravný“, kde se shromážďovali a řadili vystavovatelé třídy, která teprve v pořadí ve výstavním kruhu měla následovat. Výstavní třídy jsou v Anglii odlišné od našich a psi můžou být v jednom dni přihlášeni do několika tříd najednou ( podobně jako by by tomu tak mohlo být u nás, u věkově se překrývajících tříd např. třída mladých a mezitřída).

Na klubovou výstavu bylo přihlášeno 206 deerhoundů z celé Anglie, 3 ze Švýcarska, 1 z Francie a 1 z Holandska. Jako diváci přijeli chovatelé z různých evropských zemí a z Kanady. Ale protože více jak komentář Vám atmosferu přiblíží fotografie, kterých jsme si přivezli obrovské množství, stejně jako půlhodinový film, kdy jsme si natáčeli všechny psy v pohybu. Vítězi jednotlivých tříd se stali pro rok 2006:

Třída	Jméno vítěze
PUPPY DOG	WOLFSCASTLE FINLAY
JUNIOR DOG	GHILTAN MYRRDIN OF RIABHACHAN
YEARLING DOG	WOLFSCASTLE WOOD MELICK
SPECIAL BEGINNERS NOVICE DOG	BRACKENFORD DALESMAN OF CLAONAIGLEN
SPECIAL BEGINNERS OPEN DOG	WOLFSCASTLE WOOD MELICK
UNDERGRADUATE DOG	BRACKENFORD DALESMAN OF CLAONAIGLEN
POSTGRADUATE DOG	GREYFLAX MYTH TO KILBOURNE
LIMIT DOG	KENMILLTRI JOCK
OPEN DOG	PYEFLEET PERCY
VETERAN DOG	CH.LEALLA GRUINARD
PUPPY BITCH	PINGLEHOLL RUBY AT KILBOURNE
JUNIOR BITCH	BEARDSWOOD NIAMH
YEARLING BITCH	ASHTONBROOK JUNO OF TORFFRIC
SPECIAL BEGINNERS NOVICE BITCH	HYNDSIGHT DREAM SELLER
SPECIAL BEGINNERS OPEN BITCH	BEARDSWOOD MINNA
UNDERGRADUATE BITCH	HYNDSIGHT MYSTICAL WITH GREYBROWS
POSTGRADUATE BITCH	BEARDSWOOD MORWENNA
LIMIT BITCH	NEROCHE HALISTRA
OPEN BITCH	CH.HYNDSIGHT HEAVEN CAN WAIT
VETERAN BITCH	KILBOURNE CAMEO

BEST DOG, RES. BEST IN SHOW	KENMILLTRI JOCK
RES. BEST DOG	PYEFLEET PERCY
BEST DOG PUPPY	WOLFSCASTLE FINLAY
BEST BITCH, BEST IN SHOW	CH.HYNDSIGHT HEAVEN CAN WAIT
RES. BEST BITCH	INT/LUX CH.R'IHAFIA OF MUMA
BEST BITCH PUPPY, BIS PUPPY	PINGLEHOLL RUBY AT KILBOURNE

Klubová výstava v anglickém pojetí je především pro všechny místní chovatele významná společenská událost, takže tu byli předvedeni deerhoundi nejrůznějších typů a kvality. Jejich chovatelé a majitelé se tu sešli, aby si popovídali a po ročním odloučení se zase všichni setkali. To, že někteří z nich v životě nebyli se svým deerhoundech na žádné výstavě bylo při předvádění jasně patrné.



Pro nás však bylo velmi cenné z chovatelského hlediska, že jsme tu mohli vidět celé odchovy, tedy nejen velmi krásné deerhoundy, ale i poněkud sporné typy, sourozence výborné kvality i horší, vrhy vyrovnané i velmi nevyrovnané. Anglie byla dlouho naprosto uzavřená pro okolní svět a tak místní chov není příliš obohacován přílivem cizí krve. Byla tu řada psů s opravdu jemnou srstí, poprvé v životě jsem zde viděla na vlastní oči štěně s „wooly coat“ = vlněná srst, která je brána i zde podle standardu jako vada. Dalším poznatkem bylo, že klešťový skus, který původní standard deerhounda vydaný roku 1892 požadoval jako jediný správný a který se v našich odchovech nevyskytuje zde byl poměrně častý a rozhodčími naprosto tolerovaný. Na můj dotaz mi tento fakt chovatelé zdůvodnili tím, že změna standardu na skus nůžkový byla provedena až na požadavky chovatelů z Německa a že nejstarší anglické linie chovají pochopitelně na psech, u kterých byl v historii vyžadován právě klešťový skus. Chybějící zuby se nekontrolovaly.

Co říci závěrem – byl to neobyčejný zážitek, seznámili jsme se se spoustou dalších chovatelů a mohli jsme na vlastní oči vidět anglické deerhoundy v jejich domovině.

Autor článku: Ing. Eva Voborníková
Autor fotografií: Lammert Stoker