Terinka

1, Výběr vhodného štěněte
V létě 1997 jsme se marně pokoušeli přesvědčit hlavu rodiny, že bez štěňátka deerhounda není naše smečka čítající pět psů tj. tři vlkodavy a dva jezevčíky kompletní. "Další pes jen přes mou mrtvolu ," pravila hlava rodiny. A tak sice paní chovatelka, u které jsme měli deerhoundí holčičku vyhlédnutou prodala všechna štěňátka jinam, ale mezitím již zbytek rodinky zuřivě přemýšlel a kul pikle, protože každá hlava i ta rodinná má svůj krk. A když pak přišla nabídka od kamarádky:" Ty mi uděláš návrh zahrady a já Ti to štěně seženu pod stromeček, přece Ti nevyhodí vánoční dárek......" spiklenci nadšeně souhlasili. Hlava rodiny si vesele pohvizdovala a byla hrdá na svou autoritu. My si taky vesele pohvizdovali a těšili se, až do chvíle, kdy zazvonil telefon:" Máš tu cosi chlupatého přijeď !" Tak a bylo to tady. Poněkud nám přeběhl mráz po zádech, protože se blížila chvíle, kdy jsme museli s pravdou ven. Skusili jsme to opět po dobrém, ale hlava rodiny trvala neoblomně na svém, teprve uplakané oči zbytku rodinky ji vedly k prohlášení: "Doufám, že máte dost rozumu, víte, co by to bylo za pohromu !" Tentokrát, i když nechtěně, pronesl náš tatínek velkou pravdu, ale my si jeho výrok přeložili po svém - v podstatě jako přijetí kapitulace. A tak sotva náš tatínek vytáhl paty z domu na čtyři dny, okamžitě jsem vyrazila pro to chlupaté. U kamarádky jsem čekala bouřlivé štěněcí vítání, na které jsem zvyklá od svých vlkodavů, ale nic takového se nekonalo. Malé střapaté stvořeníčko s obrovskýma tlapkama, špičatým čumákem a podivně nastraženýma ušima, si mě zkoumavě prohlédlo, neřeklo ani "á" ani "bé" a zalezlo pod topení. Po kolenou jsem se přišourala k topení a lichotila: "Ty jsi moje psí holčička." "Hmmm," pravilo štěně, znechuceně si mě prohlédlo a nic. Úkryt pod topením nehodlalo kvůli nějaké divné ženské opustit.

Vybaveni spoustou rad, co štěně přejmenované z honosného jména Enfant terrible (což je v překladu dítě hrozné neboli průšvihář) na českou Terinku, jí, jak spí atd.jsme její lordstvo naložili do auta a vyrazili domů. Děti byly novým přírůstkem nadšeny. Na rozdíl od nich byl přírůstek nadšen snad pouze našimi psy. Lidi prostě nepotřeboval. Celou dobu se psí slečna tvářila tak, že se nám zdálo, že nám v příští chvíli podá tlapku k políbení, pokud se budeme slušně chovat, ale nic víc. Vlkodaví miminko by zuřivě zmítalo ocáskem, nastavovalo bříško k podrbání, ale tahle? Večeři sežrala s chutí, pak zalehla s hlavou vztyčenou a pozorovala, co kdo dělá, když jsme se přestěhovali do jiné místnosti, přestěhoval se šedivý stín s námi, zalehl a ze vzdálenosti 2 metry nás nehybně, jako sfinga, nás pozoroval. Komunikovat odmítala, ale také neprojevovala žádný strach z nového prostředí. Spíš nám připadalo, že nás bere jako zajímavé exponáty k podrobnému vědeckému zkoumání a dokud si nebude jista s výsledky svého výzkumu, nehodlá dát najevo ani špetku nějakých emocí. Čekali jsme, že než se nám tatínek vrátí ze služební cesty, bude ho doma čekat roztomilé, vychované, hravé štěňátko, které si rázem získá jeho srdce a tak nebudou další problémy a místo toho se nám doma usadilo něco, co se tvářilo jako prověrková komise křížená se španělskou inkvizicí. To jsme ale neznali deerhounda a měli jsme se dožít hned dvojího překvapení. Sotva klapla klika u dveří s příchodem hlavy rodiny, děti popadly Terinku a ukryly ji v pokojíčku. "To nejde, musíme ji tátovi ukázat." Tatínek se mezitím usadil do křesla v obývacím pokoji a spokojeně si rozložil noviny. Když převracel stránku, všiml si, jak na něj zírá podivná, nohatá příšerka. " Já jsem to tušil," zaúpěl, ale právě v tom okamžiku vyrazila Terinka do akce - po deerhoundím - pracně se vyšplhala vládci tvorstva na klín a lichotivě se mu začala třít o tvář a uneseně přitom vzdychala: "Hmmm, Mmmmmm..... " Nevěřícně jsme zírali, zatím co tatínek na chvíli zcela ztratil řeč, ale my taky , co jsme se jí nalichotili, aby na nás alespoň zavrtěla ocáskem a ona takhle ! Ten, který ji nechtěl, je teď středem její pozornosti, žárlili jsme hrozně. Tatínek mezitím podrbal slastí vzdychající Terinku za ušima a pravil: "No vypadá dobře. Měl jsem se s kolegou vsadit o víc, že zbytek mé rodiny jsou blázni."

Terinka poznala, že je pánem situace, která se vyvíjí jednoznačně v její prospěch a po staně na nás mrkla, abychom věděli, že to vlastně dělá kvůli nám, protože zřejmě během svého výzkumu usoudila, že nejsme smečka k zahození a poprvé zavrtěla ocáskem. Tím začal náš život s deerhoundem.

2, Standart plemene je základ
" Povaha: " Deerhound je mírný a přátelský. Poslušný a snadno vychovatelný, snaží se vyhovět. Povolný a vstřícný, vždy důvěřivý, nikdy není mrzutý, agresivní nebo plachý. Projevuje se důstojným klidem." Tolik citace standartu FCI č. 164 a. Myslím, že je vhodné, abych provedla komentář některých hlavních bodů této suché charakteristiky, která je poněkud zavádějící a u člověka, který se teprve rozhoduje, jaké plemeno si pořídit, by mohl vzniknout dojem, že není dokonalejšího psího plemene nad deerhounda.

Bod 1 -" Deerhound je mírný a přátelský" - po prvním oťukávání naší rodiny, kdy se Terinka projevovala jako opravdu velmi mírný psík, se s námi zpřátelila, což nás na jedné straně velmi potěšilo, na druhé straně nám tím jaksi vznikly jiné problémy, které jsme museli řešit. Podle Terinky totiž bylo nutno každého člena její smečky po příchodu domů, co nejbouřlivěji přivítat a to tak, aby příchozí ani na vteřinku nemohl zapochybovat o tom, že je milován. Způsob vítání je jednoznačně daný psí etikou - je potřeba olíznout kamarádovi čumák, nemá-li čumák tedy nos. Problém je jediný - lidi, až na lidská mláďata mají většinou ten nos umístěný poměrně vysoko. Pro milujícího deerhounda však nic není nepřekonatelnou překážkou, jen to znamená dobře mířeným skokem se vrhnout příteli na hlavu a ten nos mu olíznout. Byli jsme samozřejmě zpočátku velmi dojati, jak se nám Terinka snaží vynahradit ten nedostatek lásky z prvních dnů našeho společného soužití. Bohužel vzhledem k tomu, že hodně členů naší smečky nosí na nose brýle, stal se její způsob projevů přátelství pro nás po chvíli poněkud finančně nákladný. Kromě toho Terinka začala postupně rozšiřovat tento způsob vítání na naše známé, všechny zdravila stejným způsobem jako členy vlastní smečky. Když otiskla blátivou tlapku jedné mé kamarádce na rameno, která se pečlivě oděná chystala na třídní schůzky svých dětí, usoudili jsme, že je nutno Terince vysvětlit, že všeho moc škodí. Jenže jak ? Co když se urazí a přestane s námi zase mluvit ? Urazila se, ale naštěstí ne na dlouho. Vítá nás přátelsky, ale už jen velmi něžně. Máme totiž tichou dohodu - je povoleno žužlat každý nos, na který dosáhnete bez skákání. Tímto si dovolujeme objasnit podivné chování naší Terinky, když se k ní sehnete, abyste ji pohladili a zároveň se předem omlouváme všem rozhodčím, kteří nás na výstavách posuzovali nebo budou posuzovat, protože, když se kontroluje např. skus, musíte se podívat pěkně zblízka a........

Bod 2 - " Poslušný a snadno vychovatelný" - tak to už je otázka na delší rozpravu. Náš tatínek deerhounda po prvním seznámení nazval "brontosaurus" , protože ten pes má prý mrňavou hlavu a tudíž určitě žádný rozum a usoudil, že se jedná o představitele psího rodu sice všemi mastmi mazaného a poťouchlého, ale naprosto nevycvičitelného. "To není pravda" bránila Terinku dcera Hanka, " a já Ti to dokážu." S tím dokazováním to nebylo tak jednoduché. Navíc i zkušení chovatelé deerhoundů nám tvrdili, že deerhound není vlčák, ale když si naše Hanka něco umíní, tak to většinou zvládne. S kapsami plnými kulatých přivolávačů (dětské piškoty pozn. překlad) vyrazila ven naučit Terinku základům poslušnosti - začala s povelem "Ke mně". Terinka piškoty milovala a miluje, ale vždy naprosto bezpečně poznala, kdy zásoba piškotů došla nebo se ji chystáme uvázat na vodítko. V tom okamžiku ohluchla a oslepla a my viděli jen vzdalující se skvrnu na poli. Co dělat, chrt není vlčák, znělo nám v uších a tak jsme poctivě stáli na místě a čekali a čekali, až se vydovádí podle své chuti a vrátí se. Vycházka se tím prodlužovala donekonečna. Všechno se vyřešilo zcela náhodou. Terinka opět docela pěkně poslouchala (samozřejmě za piškot), ale Hanička neměla tolik času jako jindy, protože spěchala ještě do města. " Terinko, ke mně!" zavolala a nachystala si do ruky piškot a za zády vodítko. "Ha, černá zrada ," pravila Terinka, když zahlédla vodítko a metr před Hankou se podle zvyku otočila a utíkala zpět do pole, protože tahla vycházka jí rozhodně ještě nestačila. Volající Hanku nevnímala. Ale co to ? Najednou ticho. Terinka se nejistě zastavila a podívala.. - nikde nikdo, Hanka zmizela. Mezitím Hanka na poloviční cestě domů, plná spravedlivého hněvu na proradnou psici, použila starý osvědčený recept - nevšímat si neposluchy a jít pryč. Náhle ucítila na ruce dotek studeného psího čenichu. Terinka omluvně vrtěla ocáskem: " Tak se nezlob, já nevěděla, že už si nechceš hrát. Mám Tě ráda." A běžela nejkratší cestou k bránce. Od té doby stačilo říci : " Domů ! " tím vycházka končila a šlo se domů. Potvrdilo se, že deerhound sice není vlčák, ale je chytrý jako vlčák a platí na něj stejné metody jako na ostatní psy. Povzbuzeni prvním úspěchem jsme pokračovali v našem výcvikovém programu - na řadě byl povel "sedni". Nyní jsme již postupovali podle osvědčených výcvikových metod: štěněti dáme povel "sedni" zatlačíme rukou na zadeček a jakmile si sedne, odměníme ho. Což o to, Terinka tentokrát bleskurychle pochopila, co se od ní žádá a my již druhý den hrdě předváděli tatínkovi, jak stačí vzít piškot, zavelet "sedni" a Terinka si poslušně sedne. Ale to by nebyl deerhound, aby si k tomu něco zase nepřidal. A tak nás s Hankou na vycházce čekalo překvapení. Terinka si z ničeho nic sedla uprostřed pole a odmítala se hnout z místa. Teprve sladký piškotek v tlamičce, ji přiměl jako zázrakem k dalšímu pohybu. Aniž jsme to však tušili, potvrdili jsme tak deerhoundí teorii - " Když si sednu, dostanu piškot" v překladu " Mám chuť na piškot ?" jak snadné ! Stačí si někde sednout a piškot přiběhne. Trvalo nám dost dlouho, než jsme pochopili, o co tady běží a ještě déle nám trvalo, než jsme jí vysvětlili, že podle knih cvičí pán psa a ne pes pána.

Bod 3 " Snaží se vyhovět" - "tak to vidíš, Terinko, zase to neuklidili !" stála jsem v dětském pokoji , kde Honza evidentně spěchal, takže z něho na zem upadly různé součásti oděvu, učebnice a bačkory. " Já se z toho jednou zblázním," mluvila jsem dál s Terinkou, která sledovala s velkým zájmem, jak uklízím. Rozhodla se mi pomoci ze všech sil. " Ty pitomá obludo, kde mám botu ! " ozval se rozčilený výkřik hlavy rodiny hned nazítří z předsíně. Terinka seděla na svém pelíšku a tvářila se vyčítavě. " Já ? Co chceš, pánečku ?" Ale to už tatínek proběhl do skleníku, který navazuje na místnost s psími pelíšky a očima pátral v kypré hlíně, kde si Terinka ukrývala své poklady. No jasně, v rohu čouhaly z hlíny tkaničky. Místo toho, aby pán obdivoval, jak tak malé zvířátko dokáže odnést pohorku velikosti 46 a zakopat ji do hlíny, vytáhl botu, vytřepal z ní hlínu a odcválal do práce. Ostatně na jeho případnou stížnost byla lehká odpověď: ".. a proč byly boty zase v předsíni a ne v botníku kam patří ?" Také děti začaly postrádat různé předměty. Z Terinky se vyklubal pomocník k nezaplacení. Šmejdila po bytě a vše co našla odnášela do svého pelíšku nebo ukrývala na jiných místech, co nešlo uklidit, rozžvýkala. Přišli jsme tak sice o několik párů bačkor, ovladač k televizoru, ale celkově je nutno vliv deerhounda na pořádkumilovnost naší rodiny hodnotit velmi kladně.

Bod 4 - "Povolný a vstřícný. Nikdy není mrzutý, agresivní nebo plachý" - Tato část charakteristiky platí, ale pouze tehdy, když dodržujete dohody, které jste se svým deerhoundem uzavřeli. Například není povoleno nasazovat deerhoundovi košík, třeba je to lehounký košík dostihový. To potom je velmi mrzutý a dá Vám to patřičně najevo. Terinka po nasazení košíku strne jako socha ve výstavním postoji a stojí. S tou věcí na nose se odmítá pohnou o centimetr z místa a dost. Není ani povolná, vstřícná, agresivní nebo plachá, je mrzutá, naštvaná a uražená do hloubi své psí dušičky. Problém je jak budeme běhat na dostizích, protože tam je košík předepsaný, ale zase na druhé straně, představte si ty výhody - před obchodem nasadíte košík a jdete si kam chcete. Majitelé služebních psů blednou závistí nad poslušností vašeho hloupého chrta, protože prostě netuší, že..........no, ale Terinko, proboha co ty dostihy? Buď budeme muset požádat o vyjímku, ale jak to zdůvodníme... nebo - a zase v tom lítáme, že jsme si toho deerhounda vůbec pořizovali !!

Bod 5 - " Projevuje se důstojným klidem" "Kdo to udělal ?!!" křičím takřka nepříčetně a mávám přitom Terce před nosem čímsi, co ještě ráno byla moje bota. Terinka znalá svého standartu sedí s důstojným klidem na svém pelíšku a nehne ani brvou : " Já se Ti divím, že naděláš tolik povyku kolem takové maličkosti jako je jedna bota. Místo toho, abys byla ráda, že mě máš a že jsem tu botu nesežrala celou a neblinkám. Ostatně máš ještě tu druhou botu." Situace se opakuje na zahrádce u vytrhaných rhododendronů, sežraných narcisků - panička na pokraji nervového zhroucení a vedle deerhoundí slečna Terinka s ledovým klidem anglického lorda sleduje naprosto nepochopitelné a nedůstojné počínání vládce tvorstva. Nebude to tím, že pro nás zatím nikdo nevymyslel taky standart ???

3, Problematika správné výživy
Každý správný chovatel se snaží dopřát svému psíkovi jen to nejlepší. Dnes má možnost čerpat vědomosti ze spousty literatury a také firmy na výrobu psí potravy se předhánějí se svými nabídkami. Velmi ráda však vzpomínám na odbornou přednášku mé kamarádky na prvním setkání chovatelů vlkodavů a deerhoundů, kdy jsme si nejdříve vyslechli jak a co je správné, včetně tabulek o obsahu proteinů atd., potom ovšem vznesl dotaz jeden novopečený majitel velmi hubeného vlkodava, který si pilně po celou dobu psal poznámky: " Jak postupovat, když pes nežere ?" A ejhle, rozvinula se bouřlivá diskuse, ve které se zkušení chovatelé postupně začali přiznávat, že např. březí fena v druhé polovině březosti se krmí nejlépe vepřovými kotletami na grilu a čerstvými kobližky, mladému psovi je možno připravovat palačinky s masovou náplní, štěněti po příchodu do nového prostředí doporučil jeden veterinář grilované kuře, které mělo pojídat společně s paničkou atd.

Poněkud s údivem stojím nad prázdnou miskou, ve které jsem měla připravené kysané zelí k večeři , jitrnice leží netknuté vedle. Terinka sedí kousek od stolu a zamyšleně si olizuje fousy. Podivná, ale určitě velmi zajímavá chuť člověčího jídla ji vždy znovu uchvátí. Já už tolik uchvácená nejsem a proto ji strčím prázdnou misku pěkně pod nos a zlobím se :" Kdo ti to dovolil, co ? To se dělá krást ze stolu ?!" " Krást , nekrást," myslí si Terinka, "ty bys mi takovou dobrotu určitě zapřela a nacpala mi do misky ty nezáživné granule, o kterých tvrdíš, jak jsou vynikající. Tak proč je nejíš sama, já ti klidně nechám nebo si to vyměníme." A uraženě, ale velice důstojně vypluje z kuchyně. Pod vlivem nejrůznejší odborné literatury dumám:" Proč zrovna zelí?" A jako "správně postižený" chovatel usoudím, že náš miláček určitě trpí přechodným nedostatkem vitamínů - ale vždyť přece ji krmím těmi nejlepšími granulemi. Asi bude nutno přidat vitamin C. Ale pozor! Odborná literatura varuje : " K předávkování umělými vitamíny dochází poměrně snadno." Zkusím to tedy v přírodní formě - "Terinko, na," lákám ji, "heleď já to taky jím." Ukousnu si pomeranče. Terinka pozorně kouká, pak ochutná a mlaskne, mandarinka, grep, paprika, dokonce citron jí chutná. Tak a teď bude vše v pořádku. Mám chytrého psa, který ví, co potřebuje a co je to správná výživa, jen jí chudince chyběly vitamíny. Jsem velmi spokojená a jdu se pochlubit zbytku rodiny jak se mi vše podařilo vyřešit a jak máme chytrého psa, který mi sám naznačil, co mu schází. Z kuchyně se ozve pád nějakého předmětu a mlaskavý zvuk. Kde je Terinka? Běžím zpátky do kuchyně. Zapomněla jsem zavřít spíž a .....překocená láhev vaječného koňaku , u ní Terinka - jazýček jí jenom kmitá ve žluté kalužině. "Jedeš , ty alkoholiku! " Co že ti chybí ve výživě teď ? !

4, Chov - Terinka dospívá
Z Terinky nám roste pomalu psí dáma. Nastal čas, kdy začíná mít poprvé v životě myšlenky na něco jiného než na lumpárny. Od řady chovatelů vím, že deerhoundí fenky se často hárají jen jednou do roka a jsou to velice nepřístupné dámy. Všichni psí nápadníci se se zlou potážou, když se skotské lady chtějí dvořit a štěňátka jsou často "ze zkumavky".

Terinka bude určitě taky taková, těším se. Pravda, od prvního nevýrazného hárání již uplynulo 11 měsíců a jezevčík Andík se teprve teď znovu začíná zajímat o svou hubenou přítelkyni. Zkušený otec několika psích rodin vlkodav Benji si jí nevšímá zatím vůbec. Vše nasvědčuje tomu, že se opět blíží pro Terinku čas lásek. Jaké to bude tentokrát ? Je jí už skoro 20 měsíců, tělo se jí protáhlo v typickou nahrbenou chrtí siluetu, je stále něžnější a umazlenější. Po 14 dnech od prvního Andiho oznámení se Terinka začíná opravdu hárat. Benji, jinak náruživý milovník zůstává stále v klidu, za to s Terinkou se začínají dít divy. Od svých vlkodavích holčiček jsem zvyklá na hárání přesně podle knih - 10 dní klid, potom je nutno dámy ostražitě hlídat asi 4 dny, po nich nesmlouvavě všem psím pánům dají na jevo, že už o ně nemají zájem. Terinka je jiná. Po asi sedmi dnech si na vycházce dovede ke mně prvního nápadníka - kavkazského ovčáka Endora. Ladně mu kličkuje před nosem, když se jí zdá, že jeho zájem ochabuje, počká na něj, předvede taneček, nechá ho i naskočit, ale potom se mu jako had vysmekne a prchá do polí. Pes šílený láskou za ní. Kupodivu to našeho Benjiho nechává ledově klidným. Zatím co honím svoji Terinku po poli, aby se náhodou nic nežádoucího nestalo, utěšuje mě myšlenka, že Benji zřejmě o Terinku mít zájem nebude a doma budu mít klid. Druhý den se celá historie opakuje jen s tím rozdílem, že tentokrát se Terinčinou obětí stal německý drátosrstý ohař Jerryk. Další den je topostarší pekingský palácový psík - tomu si Terinka napřed sedne na hlavu, aby ho ujistila o tom, jak je atraktivní a potom si lehne na zem a plazí se před ním po bříšku jako cvičený německý ovčák. Ctihodný potomek posvátných psů čínských císařů zcela zapomíná na svou důstojnost a s vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem následuje svou vyvolenou. Začíná být pro nás poněkud psychicky i fyzicky náročné uchránit neposkvrněnou čest naší fenky, když ona sama evidentně dělá vše pro založení nového plemene. V pátek nás z vycházky doprovází domů galantně německý ovčák. Terinka, vězněná již několik dní pouze na vodítku, mu koketně věnuje sem tam vášnivý pohled a já mám plné ruce práce, abych ho odehnala. Konečně se blížíme domů. Nápadník je tentokrát poněkud neodbytný a z konce ulice se začíná navíc blížit i americký kokršpaněl Ozi a dalmatin Sorbon. Ve chvíli, kdy si už pomalu nevím rady se otevřou dveře a vyjde velmi rozvážně náš Benji - Terinka ho něžně políbí na ucho. Benji ji očichá, potom zamyšleně zdvihne hlavu a rozhlédne se. Jako by teprve nyní uviděl naše psí obdivovatele. Se lvím zařváním se vyřítí ven a ve vteřině je naše ulice prázdná. "Ty jsi hodný Beníčku," chválím ho, ale on mě neslyší. Nevidí ani neslyší, ba ne neoslepl, ale odkud znám ten psí nepřítomný pohled: " Proboha Benji, jenom ty ne........!" Ale ano, láska je mocná čarodějka. Jeho jediným zájmem je teď Terinka, která na něj čeká s koketně skloněnou hlavou a vyráží před ním na zahradu. Benji za ní a já.........samozřejmě taky. Co dodat. Nastalo 10 dnů, kdy Benji nespal a nežral, jezevčík Andi pěl celé noci písně lásky, snažil se zakousnout Benjiho a Benji zase jeho, vše pro jediný pohled jejich společné lásky a Terinka nacházela ty nejrafinovanější způsoby, jak se k nim dostat a neustále je oba ujišťovat o tom, že se nemůže mezi nimi rozhodnout, když jsou oba mládenci tak šíleně atraktivní.

Celkem tedy jsem strávila 18 bezesných dní a nocí a přibyly mi mnohé šedivé vlasy. Ale už jsem si zcela jistá, že až jednou bude mít Terinka štěňata, tak asi nebudu mít odvahu je prodat, protože prodat takové příšerky nic netušícím novým obětem těchto "Gremlinů"? Nebo se snad mezi Vámi najde takový odvážlivec, který by si troufal mít doma Terinčino štěně ?