Jak jsme si dovezli štěně ze Švédska aneb import není žádná legrace

To, že kynologové jsou blázni, bylo zpracováno v několika, dokonce odborných studiích. No a co je snem takového postiženého chovatele – co jiného, než si přivézt štěně ze zahraničí, nějakou tu „novou krev“ a budoucího šampiona všech šampionů ??!!

Také jsme dostali pochopitelně asi tak po 10ti letech chovu, tento bláznivý nápad a že od slov a myšlenek není daleko k činům, domluvili jsme si psí holčičku rovnou ve Švédsku. Když nám od paní Maria pana Ake Käck přišel e-mail, že nám jednu ze svých tří psích holčiček opravdu přenechají, naše štěstí neznalo mezí. Neznalo do chvíle, kdy jsme si na plánovači tras našli, že do domova naší vytoužené psí holčičky je to od nás více než 1.500 km a navíc, že nejlepší termín odběru je v prosinci, až bude mít fenka 12 týdnů. Toho ale bohdá nebude, aby český kynolog z boje utíkal a tak jsme si řekli, že poletíme jednoduše letadlem a štěně si dovezeme prostě v přepravce.

No a tak moje kroky po dvou letech zase zamířily do Student Agency, kde mi tak ochotně pomáhali s cestou do USA na americkou deeří speciálku. Asi jsem tam zanechala, (nevím proč, že ??!!), nesmazatelný dojem, protože sotva jsem se objevila v kanceláři letenek, mladý vedoucí se vymrštil ze židle a běžel mi v ústrety: „ Tak copak to bude tentokrát, snad ne zase nějací pejskové ?“ švitořil mile. „Asi si myslí, že se chystám na dovolenou k moři nebo co, blázen jeden“ pomyslela jsem si a se sladkým úsměvem odpověděla „potřebovala bych se dostat do Stockholmu.“ „ale žádný problém…“ „ no jeden maličký tu je, zpátky nepoletím sama, ale budu dovážet štěňátko!“ „ To nevadí, štěňátko pochopitelně letí na palubě s Vámi“ „ Jenže to moje bude mít asi tak 20 kg“ Slušně vyhlížející mladý asistent na mě nevěřícně zazíral……….“kolik, že.. ??! “ A pak asi už jen trpce litoval, že té bláznivé ženské kdy jeho společnost vyhověla. Nicméně byl školený profesionál a začal jednat. Zjistili jsme, že nejlevnější let je Praha – Vídeň – Stockholm ( jen pro zajímavost přímý let pouze Vídeň – Stokholm byl dvakrát tak drahý !!), že štěně se převáží na váhu a jeho letenka se platí až ve Stokholmu, no a konečně drobný nedostatek, že mi ho letecká společnost přepraví Stockholm -Vídeň, ale nikoliv už Vídeň - Praha, protože české letadlo nemá patřičně vybavené prostory. A kde ta chudinka bude, když já poletím ještě do Prahy ?? Představa ubohého malinkého deerhounda, který několik hodin čeká v bedně na letišti, až já nesmyslně poletím do Prahy a odtud se vrátím autem zase do Vídně……. Myslím, že tak rozčileného zákazníka už dlouho neměli !! Jenže opravdu to byli profesionálové a tak mi vystavili letenky „papírové“, kde bylo možno zapřít na zpáteční cestě úsek Vídeň - Praha, cena zůstala stejná a my budeme moci vystoupit i se štěnětem už ve Vídni. Taky chtěli vědět, jak přesně bude jeho přepravka velká. Měla jsem tehdy jednu zamluvenou, u kamaráda veterináře a tak jsem rozměry nadiktovala. Vypadalo, že naše problémy jsou u konce – ale ouha, přepravka u kamaráda byla starého typu a neměla odpovídající jištění a zámky. Musela jsem shánět přepravku novou. Nová byla sice přesně podle předpisů, ale o 10 cm větší. To určitě nevadí, ujišťovala jsem sama sebe, ale vadilo, přátelé, vadilo ! Takže nová objednávka, nový rozpis rezervace, nový stres, že těch deset centimetrů navíc se do letadla nevejde. Nakonec se vešlo a my s dcerou mohly vyrazit za naším vysněným štěnětem.

V den D jsme včas dorazily na Ruzyni, odbavily si normálně tašku s oblečením a přes ručně nakládaná, křehká zavazadla naši bednu na štěně. Vše fungovalo bezvadně dokud…. První ostudu jsem ztropila na kontrole při vstupu do letadla, protože jsem si v kabelce zapomněla manikurové nůžky a to je zbraň a to se nesmí !! Hanka zase měla krém na obličej a ten se musel dát do sáčku. Nůžky jsem s těžkým srdcem vyhodila do odpadkového koše. Když jsem si však postěžovala leteckému personálu, ujistili mě, že manikurovými nůžkami asi posádku opravdu neohrozím a že si je smím nechat. Moje dcera se ke mně pochopitelně v té chvíli nehlásila a neznala mě – totiž když jsem v tom odpadkovém koši hledala zpátky své manikurové nůžky. Ale už jsme mohly jen nastoupit a letět. Ale nemohly ………letadlo mělo zpoždění a to tak žertovné, že na přestup ve Vídni nám zbývalo 10 minut. „Co když to nestihneme ?“ ptala jsem se stevarda. „Tak Vám zajistíme náhradní let.“ To je bezva, myslela jsem si – ve Stokholmu nás totiž čekal naprosto neznámý člověk, ze kterého jsme na fotkách se štěňaty viděli akorát holínky !





Ze Stokholmu to k naší Dramě bylo ještě dalších 150 km do úplně neznámé pustiny. Naštěstí jsme to ve Vídni stihly. Sice poklusem resp. ostrým během letištní halou, ale stihly. Celou dobu jsme přemýšlely jak pana Käcka poznáme ? Bude mít nějakou tabuli s nápisem ? No, uvidíme. Když jsme se ve Stokholmu shledaly s naší cestovní taškou a hlavně s bedýnkou na štěně, vyrazily jsme k východu. Tam v hloučku lidí stál drobný muž s holčičkou a zuřivě na nás mával – jak nás poznal tak snadno ? No, přemýšlejte - kolik asi lidí cestuje s prázdnou obrovskou přepravkou na psy ?! Jeli jsme nocí, klábosili o psech a těšili se, až JI uvidíme. V domku nás přivítali maminka Maria, sedmiletá Louisa a čtyřletý Victor a pochopitelně deerhoundi. Jenže my jsme se těšili na tu naši psí holčičku, jaká je ? jak je velká? Určitě bude krásná, ta nejkrásnější !!

Konečně jsme vešli do garáže, která byla celá upravená jako dočasný příbytek tří štěňat – Daisy, která zůstane u svých chovatelů, jejího brášky, který měl bydlet kousek odtud s jiným deerhoundem a afgánem a naší malé Dramy.



V rohu seděla dvě krásná a silná štěňata, kousek dál to třetí ……..bože můj, opravdu Drama, v životě jsme neviděli něco tak ošklivého, s tak obrovskýma očima, podivně načepýřenými chlupy a nastraženýma ušima „ Tak to je ta Vaše, říkáme jí Randig, Proužek podle strakaté stužky, co má na krku“ pravila pyšně paní Maria a čekala naše ovace, které nepřicházely. Bože, to bylo ale škaredé štěně ! A mrňavé a divné ! Štěně vytušilo situaci a radostně se přiřítilo k ohrádce. „ Tady mě máte, když jste mě tolik chtěly, baby!“ No, Hans Christian Andersen, konec konců, taky psal o škaredém káčátku, utěšovaly jsme se, když v tom vešla velká fena, která připomínala spíše obrovského mexického naháče, skoro úplně holá s pár chumáči chlupů snad jen na hlavě, „ no, a to je maminka Moonshell !“ dozvěděly jsme se další zdrcující informaci. Fena vypadala možná při troše dobré vůle taky třeba jako maminka Iris z Čapkovy knihy o Dášeňce, že ano, tedy když Dášenka vyrostla a mamince oškubala všechny chlupy, tiše jsme se utěšovaly.



Našemu trápení však pořád neměl být konec, protože přišla další – evidentně velmi stará fena s obrovskou spoustou dlouhé a husté srsti, která připomínala spíše ovčáckého psa, než deerhounda a která byla označena: „ a to je její babička !“ tak to už chtělo fakt trošku tvrdého alkoholu a hlavně jsme potřebovaly honem židli, abychom neomdlely.



Hostitelé asi pochopili naše potřeby a odvedli nás do místnosti, kde jsme měli spát a kde byly připravené dvě válendy s povlečenými přikrývkami. Zničeně jsem doprostřed jedné z nich upadla, abych v následující sekundě vyděšeně vyjekla. Válenda se totiž kolem mě uzavřela jako sklapovací pastička na myš ! To, co vypadalo jako solidní nábytek bylo ve skutečnosti 40 cm měkkounkého molitanu. Tady nás už skutečně asi už nic horšího nemůže potkat, pomyslela jsem si a společensky se odpotácela zpět do obývacího pokoje, abych vyslechla další informace o úžasném štěňátku, Randisce.

„ Ona je tahle Drama, pravda, trošku temperamentnější, než štěňata deerhoundů obvykle bývají a tak si naštípla kost v přední nožce už ve čtyřech týdnech, ale nebojte, sádru měla jen pět dní!



Omlouváme se, že jsme neposlali fotografii v postoji, ale ona nikde nepostojí, tak jí s manželem říkáme "malý švédský terorista, ale veterinář jí do zprávy napsal, že je rezervovaná vůči cizím lidem a tak se s ní bude muset asi jednat opatrně, je taková jemná ... " pokračovala paní Maria ve chvále příšerky.



Tu poznámku, to o tom temperamentu, jsme si měli dobře zapamatovat a dodnes si na tahle varovná slova vzpomínáme, pokaždé, když cosi šedočerného proletí místností, aniž by to respektovalo přítomnost lidí a psů resp. nábytku – bere to klidně vrchem přes konferenční stolek, křesla, gauče. Případně sedící osoby nevnímá, jen je lehce přišlápne během letu.

Deerhoundi vždycky ví spoustu věcí líp než my a tohle mimořádně poťouchlé štěně ještě dávno nepředvedlo celý repertoár, toho čím se nás chystalo ještě ohromit ! Za necelých patnáct minut zazvonil zvonek a objevila se paní Liv Vogt Johansen s kamarádkou Kirsten. Liv je dlouholetou chovatelkou deerů a majitelkou otce Randisky, Shadowa, překrásného psa, kvůli kterému jsme chtěli právě tohle štěně. Liv chytila příšerku do rukou a začala hlasitě chválit její hlavu, tělo, úhlení……..poslušně jsme přikyvovaly a snažily se tvářit nadšeně.







Stejně s tímhle prťavcem odletíme domů, tak už je to jedno. Když Liv řekla, že Randiska vypadá přesně jako její vítězka Crufts Karaoke ( druhá babička Randis), řekly jsme si, že ve Švédsku se dějí podivné a českému chovateli naprosto nepochopitelné věci, které přesahují rámec našeho chápání, no a Randiska se na nás po straně ušklíbla, protože věděla své.

Druhý den jsme jeli na psí výstavu – tedy my, paní Maria a fenka Appelcross.



Otec Ake a děti zůstali doma. Zatímco jsme na výstavě obdivovali opravdu krásné chrty všech plemen, pan Käck doma uklidil, postaral se o štěňata a dospělé psy, uvařil večeři a s dětmi pekl slavnostní perníčky, protože se blížil den sv. Lucie. Pro nás, ženy- kynoložky to byl muž, který je snem mnohé z nás. Večer jsme snědli připravené jídlo, přičemž obě děti svedly tvrdý boj o židli u okna – čím byla tato židle pozoruhodná se nám během těch pár dnů nepodařilo zjistit, i když jsme si na ni taky zkusili sednout ! Nicméně před každým jídlem se souboj opakoval. Pak jsme si sedli do obývacího pokoje a chvíli si povídali, chvíli si hráli s Randiskou, aby si na nás zvykla. Paní Maria řekla, že jde venčit dospěláky, což není nic divného, když v tom se vrátila pro cosi do obývacího pokoje a my zůstali tiše zírat – na sobě měla totiž ochrannou vestu s reflexními pruhy, na hlavě čelovku s diodami, všichni psi měli také reflexní postroje – prý je v lesích tma a kdyby některý ze sousedů jel domů, tak aby byli vidět.

Ráno pustili štěňata proběhnout ven na zahradu. Tedy na obrovský prostor s ledovcovými balvany a zakrslými břízkami a borovicemi, který byl oplocený. Tady by se zahradní architekt moc neuživil nebo právě naopak – ve Švédsku se prostě oplotí přírodní pozemek a hotovo. Štěňata si spokojeně hrála až do chvíle, kdy k nim přišly obě děti. Smečka okamžitě zmizela mezi ledovcovými balvany a číhala na kořist, kterou se měl stát malý Viktor. Vyrazila………v okamžení byl chudák malý Viktor na zemi a smýkán za kapuci blátem. Jeho sestřička to pobaveně pozorovala, ale nijak nezasahovala. Zasáhnout musela maminka Maria : „No tak mu přece pomoz, Louiso !“ vykřikla přísně. Děvčátko znechuceně sáhlo do chumlu barevných šusťáků, šedých chlupatých tělíček, tlapek a ocásků a vytáhlo odtud bratra. Štěňata opadala jako hrušky, jen jedno zůstalo viset, pevně zakousnuté vzadu na kalhotech – vnímavý čtenář si jistě domyslí, kdo že to tam visel a nepouštěl………Randis !





Odpoledne jsme navštívili skanzen, potom se jel vařit oběd a s potěšením jsme pozorovali, že děti hlasitě protestují a požadují, aby vařil tatínek. Jak sympatické !! Oběd byl výborný, následovalo kamarádění se s Randiskou a lákání Randisky do letecké přepravky, do které by se mezi námi vešlo asi tak deset Randisek i s doprovodem. České piškoty ohodnotil „malý švédský terorista“ jako velmi zajímavé a dokonce jedlé, přepravku jako věc zajímavou a hlavně dobře použitelnou jako úkryt před velice rozhněvanou, náhle probuzenou, babičkou Denise, které jaksi mimoděk proběhl přes hlavu.



Když v tom se dovádějícímu štěněti chtělo evidentně jít se vyvenčit. Jako čistotná fenečka spěchala honem do garáže, ke svým sourozencům, kde měli rozprostřené noviny. Hezky se vykakala, aby v zápětí, to co vyrobila i uklidila ! Tedy přesně řečeno sežrala….. Tento „velmi pozoruhodný zvyk“ jsem jí u nás doma okamžitě a důrazně vymluvila. „Tady takové věci sbíráme my páníčkové lopatkou a hážeme do popelnice, inu milá Randisko, jiný kraj, jiný mrav. Ošklivé káčátko, proč ne, to už nějak přežijeme, ale v žádném případě nechci hubičky od káčátka smrdutého !“

Navečer jsme jeli s tatínkem a dětmi na slavnost sv. Lucie, která se konala v místním jezdeckém klubu. Koně jsou tu velmi oblíbení a děti ve škole místo tělocviku mívají jízdu na koni a zvláštních chlupatých ponících.



Večer jsme ještě povídali a pak šla Randiska spát k nám do pokoje, protože jsme ráno brzy jeli na letiště. Randiska to přijala s naprostým klidem, otráveně si nás znovu prohlédla, pak si vlezla do své letecké přepravky a brzy tvrdě usnula.



Nastalo loučení…na letiště s námi jel pan Käck, který taky vyřizoval poslední formality, váhu nahlásil „ asi šest kilo“ atd. Pak nám přepravka i s Randiskou zmizela ve výtahu, ale oknem jsme viděli, jak po pásu najíždí do našeho letadla. Ve Vídni jsme jako zkušené cestovatelky našly pás, po kterém měla vyjíždět zavazadla z našeho letadla a netrpělivě čekaly na našeho, jistě vyděšeného broučka. Jenže zavazadla nepřijížděla. Čert vezmi naši cestovní tašku se všemi věcmi, ale Randiska !!! Pořád nic. Tak jsme zamířili k jinému pásu, po kterém, k naší úlevě, rotovala naše taška, ale kde je Randiska ??!! V tom jsme zahlédly roj letušek v červených stejnokrojích, které zmateně pobíhaly, že by terorista ? No, terorista tu opravdu byl, ale seděl v psí přepravce, kterou hlídala jedna z letušek. Vrhli jsme se k ní a honem štěňátko osvobodily ze zajetí. Oddychli jsme si, my i letušky. Randiska se zkoumavě rozhlédla a pravila : „ Tak to bylo celkem zajímavé a teď plánujete co dál ?“ Nebyla ani vyděšená, ani rezervovaná. Jeli jsme autem do Valtic s kamarády Buchingery, kteří nám měli pomoci ve Vídni při případném jednání kolem štěněte, a odtud už rovnou domů. Randiska to vše sledovala pořád bez známek jakéhokoliv stresu nebo strachu. Doma nás vítala celá smečka. Ha, konečně psí kamarádi, pravilo štěně a už nás nepotřebovalo.



Jedinou útěchou nám bylo, že jsme nebyli překvapení a ohromení jenom my, ale i celá smečka. Beze slov jsme společně zírali na vesele rotujícího divocha, který tahal hračky z bedny, skákal od jednoho psa k druhému, na gauč, na křeslo. Tiše jsme přitom vzpomínali na vznešený a jemný příchod Terinky do naší rodiny. Tohle bylo opravdu něco jiného, temperament snad čerpala i cestou v letadle. Molly, starší jen o tři měsíce, byla nadšena novou kamarádkou, ale Dráček se urazil, že mu tohle podivné, nové, nohaté okupuje JEHO Mollinku ! Odešel nahoru k Hance do pokoje a pár měsíců na to malé, odporné odmítal byť jen se podívat, natož si s TÍM hrát. A tak začal život s Randiskou a že to bude pestré se ještě dozvíte.



Když ji dnes, po roce, pozoruji, jak se krásně elegantně pohybuje, statná a silná, tělo pokryté hustou tmavou srstí, s dlouhým krkem a krásnou jemnou fenčí hlavou, no ten Hans Christian prostě už tehdy věděl o čem píše. Ale ten temperament bychom mohli přece jen trošku darovat i ostatním deerům. Je to sice bezvadné, mít konečně deerhounda, který je nadšen jakoukoliv hloupostí, kterou pro něj vymyslíme, dokonce i výstavu bere jako úžasnou zábavu a netváří se znechuceně. Občas nás to přece jen ještě zaskočí, nejsme prostě zvyklí na švédský temperament, ale zvykáme si rádi. A kdo Randis viděl v akci, ten Vám to všechno jistě dosvědčí.